COLLAPSE
We were here in other ways too.
The evening dwelled in white color,
like a winter star with tightened pores
that stole the chill from stone.
I opened for you and you entered.
With naked bodies we covered the cold room.
It warmed and forgot the stone.
We didn’t know yet
in which voice the night would speak,
nor did we hear our first hard snowfall in it.
We were here in other ways too.
Writings laid out on the dining table:
sad, pressing words,
rhymed through a rift’s erection, rhyme-less.
We read in each other
and words read us like a rift of their own.
So softly they joined us together.
So softly the white noise swallows each voice.
I don’t know if it snowed yet, but in you, there was movement
that coaxed you to a flowing dance.
When you were little you would stand on your head
and frantically inhale the world,
but this was something else.
Words suddenly hung in brittle air.
As if a foreign body inside yours attempted to sing:
halted speech, blood on lips,
and then only the brindled divan
and the ceaseless vigilance of night in our frail embrace.
We were here in other ways and other places too, like stars
suddenly grown heavy with the weight of the earth.

 

THE SAME
Here lies my blood, I don’t know her,
she does not have a mother or a sense of humor.
Take, fill your arms, but try to dip
two fingers in and she’ll tangle your fingering.
Even the Moonlight Sonata hardens then like collected writings
or an unraveled spool.
Here she lies, I know, it sounds dramatic,
but I am not one and I am not the same, one must face the music.
If I should add sound to all my voices,
you would extinguish the air and hang me among the stars.
Only our dreams are touching one another,
giving us new names.
I am nothing but a voice,
that is why I so love to choke on your pigment
and catch the scent of the universe inside your sweaty socks;
that is why I speak into the soles of your feet, telling you
how to mix animal glue out of moonlight,
frozen soil, and the floating floor beneath you;
that is why you listen to the sounds of planets until my ears turn blue
and hold onto me as if I had another life high up above ground.
You swallow my heart valve and the entire heart top to bottom.
Let yourself go, let yourself go with love and stay inside your skin
like air set aquiver by a voice.
That is why I cause a draft,
opening doors not knowing for whom,
from wall to wall, day and night, opening doors,
holding stars inside hinges, and all that I possess
is pain, is free, behind doors—
there we were losing our wits to escape their reason.
The birds in fog shifted their weight from one foot to the other,
cannulas hung on trees,
and only the wings of ravens applauded our metamorphoses
when we metabolized without insurance.
The overpayment cannot be transferred from a special to a standard account.
Your black crest combed out a bloody skim
in the carapace of a human figure, and now it whines.
Here lies your first god,
not for dipping your fingers in and unable to darn open arms.
That is why I cause this draft,
opening doors, from wall to wall, opening doors,
to make the day, once more, dawn.

 

Original Texts in Czech

 

KOLAPS
Byli jsme tu i jinak.
Večer bydlel v bílé barvě,
jako zimní hvězda se staženými póry,
která kameni kradla chlad.
Otevřel jsem ti, a tys vešla.
Nahými těly jsme přikryli studený pokoj.
Zahřál se a zapomněl na kámen.
Ještě jsme nevěděli,
jakým hlasem bude mluvit noc,
a neslyšeli v něm padat náš první tvrdý sníh.
Byli jsme tu i jinak.
Texty rozložené na jídelním stole:
smutná, naléhavá slova,
rýmovaná erekcí trhliny, bez rýmu.
Četli jsme v sobě
a slova nás četla jako svou trhlinu.
Tak měkce nás spojila.
Tak měkce bílý šum polyká každý hlas.
Nevím, jestli už sněžilo, ale byl v tobě pohyb,
který tě zval k vláčnému tanci.
Jako malá ses stavěla na hlavu
a zběsile vdechovala svět,
ale tohle bylo něco jiného.
Slova náhle visela v řídkém vzduchu.
Jako by cizí tělo ve tvém těle zkusilo zpívat:
zastavená řeč, krev na rtech,
a pak už jen kanape žíhané pruhy
a nepřetržitá bdělost noci v našem křehkém objetí.
Byli jsme tu i jinak a jinde, jako hvězdy
náhle ztěžklé váhou země.

 

TENTÝŽ
Tady leží moje krev, neznám ji,
nemá matku a smysl pro legraci.
Ber, nabírej plnou náruč, ale zkus ponořit
dva prsty a zašmodrchá celý prstoklad.
I Měsíční sonáta pak ztvrdne jako sebrané spisy
nebo vymotaná špulka.
Tady leží, vím, zní to dramaticky,
ale nejsem jeden a nejsem tentýž, zmýlená neplatí.
Kdybych měl ozvučit všechny svoje hlasy,
zhasneš vzduch a zavěsíš mě mezi hvězdy.
Jenom naše sny se navzájem dotýkají
a dávají nám nová jména.
Nejsem nic než hlas,
proto se tak rád dusím tvým pigmentem
a větřím vesmír v tvých zpocených ponožkách;
proto mluvím do tvých chodidel a vyprávím,
jak se míchá klih z měsíčního světla,
zmrzlé hlíny a plovoucí podlahy pod tebou;
proto posloucháš zvuky planet až do zmodrání mých uší
a držíš se mě, jako bych měl život navíc vysoko nad zemí.
Polykáš moji chlopeň a celé srdce odshora až dolů.
Pusť se, s láskou se pusť a zůstaň ve své kůži,
jako vzduch rozvibrovaný hlasem.
Proto dělám průvan,
otevírám dveře a nevím čemu,
ode zdi ke zdi, ve dne v noci, otevírám dveře,
držím hvězdy v pantech a všechno, co mám,
je bolest, je zadarmo, za dveřmi –
Tam jsme ztráceli rozum a tak unikali jejich rozumu.
Ptáci přešlapovali v mlze, na stromech visely kanyly
a jenom havraní křídla tleskala našim proměnám
po látkové výměně bez pojistné smlouvy.
Přeplatek nelze převést z mimořádného účtu na běžný.
Tvůj černý hřebínek ze mne vyčesal
krvavý škraloup v krunýři lidské postavy a teď naříká.
Tady leží tvůj první bůh,
není ke smočení prstů a nezalátá žádnou náruč.
Proto dělám průvan,
otevírám dveře, ode zdi ke zdi, otevírám dveře,
ať je den znovu rozedněný.

 

---

 

Kamil Bouška represents a new generation of Czech poetry. In 2005, along with two other Czech contemporary poets, he founded the poetry collective Fantasía in a direct attempt to open up what they saw as the closed-off and self-referential Czech poetry circles to a wider audience, interdisciplinary collaboration, and overall, a renewed social responsibility. Their “poetry of commitment” (inspired by Theodore Adorno’s 1962 essay) caused an uproar in the Czech literary community, stirring up a polarizing discussion that lasted years. Bouška’s debut solo collection, Oheň po slavnosti, was nominated for the Czech national Magnesia Litera award, and individual poems from the collection were chosen for the annual Best Czech Poetry anthology four years in a row (2009-2012). His second collection of poetry is Hemisféry. The attached poems are a selection from both collections.

Ondřej Pazdírek is a Czech-American writer and translator. He is the winner of the 2017 Beacon Street Prize in poetry from Redivider. His poems and translations have most recently appeared in Poet Lore, Western Humanities Review, PANK, Guernica, Hayden’s Ferry Review, and Meridian, and are forthcoming from RHINO Poetry and Gulf Coast, among others. He lives in Iowa City with his wife and two herding dogs.